čtvrtek 19. února 2015

JAK SE VYROVNÁVÁM SE SMRTÍ FIKTIVNÍCH POSTAV


YOU SHOULD GRIEVE IF A FICTIONAL CHARACTER IS KILLED. YOU SHOULD CARE.


Smrt je přirozenou součástí života každého člověka. Přestože postavy v knihách většinou nejsou skutečné, jejich tvůrci se čas od času rozhodnou, že je třeba ukončit jejich životy. Podle mě jsou nejlepší knihy ty, které ve vás smrtí postavy vyvolají vlnu zuřivosti, smutku, klidně i deprese. Prostě vás přimějí cítit. Ale jak se s takovou smrtí vyrovnává člověk, který brečí každou půl hodinu (čti já)?

1. KROK: ODMÍTÁNÍ
Zírám na tu jednu větu, která zabila mojí oblíbenou postavu. Nechci tomu věřit a listuji o pár stránek dopředu, jestli si náhodou autor nedělá srandu. „Ne. To se nestalo. Třeba se vrátí v příští kapitole jako nesmrtelný upír,“ šeptám si pro sebe, přestože zrovna čtu Píseň ledu a ohně a tahle teorie není moc pravděpodobná. 

2. KROK: NAŠTVANOST
Konečně mi došlo, že se to fakt stalo. Moje oblíbená postava už se v příběhu nikdy neobjeví a pokud se o ní nějaká postava zmíní, bude to jen palčivá připomínka toho, že v mém srdci je prázdné místo, které nikdo nedokázal zaplnit. Mám chuť knihu hodit proti zdi. Rozhodně nebudu brečet.

CO POMÁHÁ: Hraní videoher. Řvaní na lidi (nedoporučuji!)

3. KROK: SMUTEK
Pláču. Samozřejmě. Ležím na tvrdé zemi ve svém pokoji, brečím a říkám si, že je naprosto normální ronit slzy kvůli fiktivní postavě, kterou jsem ale fakt zbožňovala! Abych se v tom smutku ještě víc utopila, pustím si ty nejsmutnější písničky.

CO POMÁHÁ: Domácí mazlíček. Pokud máte doma psa, určitě si rád poslechne vaše naříkání a v jeho pohledu uvidíte soucit. Pokud máte doma kočku, pravděpodobně jí nebudete vůbec zajímat. Pokud máte doma jen akvárko s rybičkama, osobně mi přijde moc depresivní se vůbec snažit jim něco takového říct.
Čokoláda. Smrt fiktivní postavy je něco jako nečekaný útok mozkomora, který z vás vysaje všechno štěstí. A co proti tomu zabere? Ano, čokoláda. Nestyďte se sníst jí celou na posezení. Tohle je kritický případ, nikdo vás soudit nebude.
Jídlo. Kromě čokolády vlastně zabere jakékoliv dobré jídlo. Na chvíli zapomenete a budete se cítit líp. Jak říká Remus Lupin:

4. KROK: PŘIJETÍ
Plně přijímám fakt, že fiktivní postava je mrtvá. Sice mi to stále trhá srdce, nicméně musím se pohnout dál, protože rodina ani kamarádi nechápou, jak můžu být smutná kvůli fiktivní postavě. A že rádi zdůrazňují to slovo fiktivní. „Hm, asi mají pravdu. To je hloupost, takhle to prožívat,“ směju se sama sobě. A o pár dní později, v jiné knize (nebo možná v té samé, pokud pořád čtu Píseň ledu a ohně), umírá další oblíbená postava.

5. KROK: PŘIPOMÍNÁNÍ
Myslím na to, co jsem společně s fiktivní postavou prožila, občas čtu znovu části, kde se měla dobře. Přemýšlím o nespravedlnosti světa a opět se dostávám k té nejhorší otázce: „Co je sakra smyslem života?“ Jelikož postava záhadně nevstala z mrtvých, její smrt jaksi prohlubuje smysl jejího předchozího života. To je vlastně dobře.
Přesouvám se k fanartu a fanfikci, tím si postavu nejlíp připomenu a navíc s ní můžu prožít i to, co se v oficiálním příběhu nestalo.

Jak se se smrtí fiktivní postavy vyrovnáváte vy?
*Jak moc je těžké přes internet poznat, že jsem sarkastická osoba, která si s tím nikdy nedá pokoj? :)
**Hlavně mi prosím nepište, které fiktivní postavy jste obrečeli. To bych vás asi roztrhala za spoilery! 

13 komentářů:

  1. Ach ano! S tímhle mám bohaté zkušenosti. Speciálně Martin umí v Písni ledu a ohně opravdu krutě zabíjet :(

    OdpovědětVymazat
  2. Mám to v hodně podobných krocích jako ty. Nejprve v to nemůžu uvěřit, pak jsem naštvaná, lituji ho a nakonec si připomínám jeho smrt a také důvod.
    I když je to smyšlená postava, tak mě smrt zasáhne a není mi to jedno. Leckdo by řekl : však se ani nenarodil, ale pro mě je to, jakoby doopravdy žil!:) Díky za úžasný článek, i když je to ponuré téma, moc mě zaujal a líbil se mi :)
    http://milujemekihy.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  3. Asi tak :D Hlavně na začátku Písně ledu a ohně: "Jo, tenhle týpek to dotáhne daleko...počkat...co!? Oni ho zabili? Ne, to je určitě jen něčí sen a za chvilku mu ta hlava naskočí zpátky.......sakra!!!" :D

    OdpovědětVymazat
  4. No, když v knize zemře má oblíbená postava, tak to vždycky obulím a čtu si to furt dokola - jako fakt? To myslí vážně, vážně se to stalo??

    OdpovědětVymazat
  5. No, já jsem chvíli v šoku, ale pak to nějak naštěstí zvládám. Na smrt v knihách moc citlivá nejsem, upřímně (vycvičily mě vlastní povídky a hřbitov mých postav...). Ale když je nejhůř, čokoláda pomůže vždy. A je pravda, že u knihy se s tím srovnám lépe - pokud je to nečekaná smrt v seriálu, kde se to ke všemu stane během prvních pěti minut a já na to koukám a mám sto chutí zabít Moffata, tak... I když on je spíš expert na to, že mrtvé oživuje, to je někdy také na zabití. :D

    OdpovědětVymazat
  6. Když jen to nějaká nečekaná smrt tak to samozřejmě obrečím, jsem šílenej cíťa a ano...čokoláda je na trable nejlepší :)

    OdpovědětVymazat
  7. Zajímavý článek. Moc se ti povedl :).
    U knih jsem zatím žádnou z postav moc neobrečel, ale stává se mi to často u seriálů a u filmů. Vím jaké to je :D

    OdpovědětVymazat
  8. Povedený článek, hlavně velmi zajímavý téma!' Mám to úplně stejně jako ty! Všechny ty fáze jsou tak pravdivé, až to není možné. Až na to, že jídlo, nebo pes pomůže. Čokoláda maximálně k obezitě a pes se na mě vždy vykašle :D Ale skvělý!

    OdpovědětVymazat
  9. U mňa to býva tak, že mi v hlave zakričí otázka ČOŽE?, vypleštím oči a zadržím dych. A potom sa vo výnimočných prípadoch dostavia aj slzy. Inak, dobrá poznámka na konci. :D :)

    OdpovědětVymazat
  10. Přesně to co jsi uvedla na začátku jsem dnes také vyslovila :) (a už několikrát předtím). Miluji knihy, resp. postavy, které ve mě vyvolají emoce. Je to jedno, jestli je mám fakt ráda, je mi jich líto, nebo mám vztek, že jsou blbé, až to bučí... prostě něco!! Nejhorší je, když tě vůbec nezajímá, jak to s nimi dopadne, protože jsou k uzoufání ploché a nezajímavé.
    Každopádně super článek :) Pobavila jsi mě! Jako vždy ;) Samozřejmě takhle vyhnané do extrému to tedy nemám, ale tak popláču si, mám na autora vztek....ale to je asi vše :) :D

    OdpovědětVymazat
  11. Ja to nejako ani moc neprežívam.. možno raz, dvakrát mi to bolo naozaj ľúto ale že by som nejako plakala alebo kričala na všetkých.. no, to kričanie možno ku mne patrí.. ale to je jedno! :D väčšinou ma to len trošku naštve a potom pozerám do blba asi 10minút, z čoho si všetci vykompenzujú, že sa niečo stalo v knihe a radšej mi už nič nehovoria.. takže tak :) :D
    www.readingbookswithlove467.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  12. Miluju tenhle typ tvých článků, hrozně mě baví! :D Vždycky mi tím vykouzlíš úsměv na tváři a donutíš mě souhlasně přikyvovat, protože to mívám dost podobné. :D :) I když si nejsem jistá, kolik těch smrtí jsem vyloženě oplakala. Spíš bývám navztekaná na autora a nadávám, jak je ten svět nespravedlivý. :D

    OdpovědětVymazat
  13. Mám to úplně stejné. Akorát mě pomáhá, že když umře moje oblíbená postava, okamžitě si otevřu google obrázky a vyhledám jméno herce kterého jsem právě ztratila v mé oblíbené knize. Dívám se na herce a připomínám si že to je jenom kniha a že daný herec je živý a zdravý.

    OdpovědětVymazat

Těším se na váš komentář! :)